V září to byl rok, co jsme se odstěhovali ze sídliště v Praze na konec Brd. Myslím, že je to tedy ideální příležitost sepsat bilanci k mému článku, který jsem psala před nastěhováním, protože jsem v něm zmiňovala své obavy, představy a očekávání ze života na vesnici. V tomto článku tedy najdete citace toho, co jsem si myslela před stěhováním a pak mé dojmy rok poté.

Klid

Jako jednu z největších výhod vidím to, že nás čeká klid. Večer si sednout na zahradu, tak jako to děláme nyní na balkoně v paneláku, akorát budeme koukat do zelena, ne na policejní stanici a sousedům v okolních panelácích do oken. Neslyšet, jak se sousedi hádají a že zrovna někdo o tři patra výš spláchnul na záchodě. Za pět minut být v lese, dojít si na houby, borůvky, s malým pozorovat přírodu.

Tak klid tu opravdu je. Pořád. V létě, v zimě, ráno i večer. Maximálně si ho užíváme. Jakmile počasí dovolí, jíme venku na verandě, večer vysedáváme se sklenkou vína a pozorujeme hvězdy, kterých je na nebi oproti Praze nepočítaně. V lese nejsme za pět minut, ale už za dvě. Za jedním plotem máme ovce, za druhým koně a na zahradě veverky, ježky, kočky a miliony dalších chtěných i nechtěných zvířat.

Vlastní zahrada

Obavu mám také samozřejmě z péče o zeleň jako takovou. Naše budoucí zahrada má 1500 m² (celý pozemek 1800 m²) a všechno posekat, sklidit, zastříhat, zalít a vůbec nenechat zdivočet zabere času na poloviční úvazek.

Tak zahrada ještě ani z daleka není v takovém stavu, jaké máme plány. Ale máme za sebou zkušební rok se záhonem (ano, tam mám rezervy) a se skleníkem, který Jirka naprosto dokonale postavil a zvelebil i okolí. Nadšení z výsadby mě poznamenalo a rajčata a papriky jsem nechala růst svým životem, což sice způsobilo velkou úrodu, ale také náš skleník vypadal jak džungle. Nicméně jsme rozdávali a užili si skvělá rajčata, okurky, saláty a papriky, takže příští rok, poučeni z letošních zkušeností, to bude věřím velká paráda.

Práce na zahradě jako taková je nepřekvapivě opravdu náročná. Pořád je co dělat a pořád se objevují nové záludnosti. Je to ale určitá forma relaxace a díky tomu, že na to nemáme jen víkend, ale kterýkoli den v týdnu si na to vyčleníme, to opravdu není taková tragédie a dá se vše pěkně rozvrhnout a dělat postupně. Pro lepší představu — v mé situaci nejlepší knížka, u které jsem se nasmála jako dlouho ne, je Čapkův Zahradníkův rok. Kdo nečetl, berte to jako povinnost a kdo máte zahradu, připravte se na několik minut trvající záchvaty smíchu. Sedí to naprosto dokonale.

Zima

Náhoda tomu chtěla, že se stěhujeme v září, takže nás velmi brzy čeká zima a všechny komplikace, které to obnáší. Kromě toho, že nestihneme opravit vše, co bychom potřebovali, je také velkou otázkou zda se nějaký problém na domě neobjeví v průběhu zimy.

Jsem zvědavá jak zvládneme v noci přikládat nebo se ráno budit do zmrzlého baráku, jak budu několikrát denně chodit do dřevníku pro dříví, jak po čištění kamen to bude doma vypadat jak v uhelném dole nebo třeba kdy nás někdo vysvobodí až napadne sníh. Hodně se ale těším na to, že budu vařit a péct v kachlových kamnech a večer sedět a koukat do hypnotizujícího ohně.

Překvapivě jsme se doma shodli, že to nebyla vůbec taková tragédie, jak jsme si představovali. Dům se krásně vytopí a svoji teplotu si poměrně drží. Nemuseli jsme tedy přikládat v noci ani se budit do zmrzlého domu. V domě zatím nemáme plyn, takže jsme odkázáni pouze na dvoje kamna v přízemí, ale problém nastal jedině pokud jsme odjeli na celý den, kdy se vůbec netopilo.

Jinak musím říct, že zima je tu opravdu krásná. Jakmile napadne sníh, tak je ho spousta a je všude. Všude je ticho a klid a jediné, co venku slyšíte je právě sníh, který vám křupe pod nohama. Je ale také potřeba přiznat, že zima nám přinesla neplánované výdaje — na naší zahradě jsme umístili několik krmítek, které doplňujeme někdy i dvakrát denně. Ptáci jsou spokojení (ale poměrně vybíraví) a my s malým Chomátem je z okna pozorujeme. Na letošek jsme přidali krmítko pro veverky a plánujeme další krmítko pro větší ptáky.

Starost o dům

Kapitola sama o sobě. V paneláku toho vlastně moc neřešíte a pokud ano, zavoláte si opraváře, který s trochou štěstí bydlí ve vedlejším baráku. I stav domu a opravy kolem něj jdou mimo vás, prostě měsíčně platíte do fondu oprav a starají se jiní. Tady to bude jiná pohádka. Co si neuděláte, to nemáte. Kromě běžných oprav nás čeká několik věcí k rekonstrukci, takže o zábavu máme na dlouho postaráno. A o nervy taky.

Začali jsme rekonstrukcí kuchyně, což trochu neplánovaně vyplynulo do postupné výměny elektriky v celém domě. Do toho jsme zjistili, že ve futrech v kuchyni máme dřevomorku, takže vše šlo pryč, v té souvislosti se vyzdil nový otvor pro dveře, nechali jsme udělat dveře, pak se chystáme předělat zápraží, vyměnit okapy, upravit verandu, přebudovat koupelnu… No mohla bych pokračovat hodně dlouho. Ale musím říct, že nás to baví. Dům se nám vylepšuje před očima a i když to vše není hned a je kolem toho spousta nepořádku, prachu, peněz a plánování, je to radost.

Úklid

Nadávám, že se mi nechce uklízet sedmdesátimetrový byt, proto se stěhujeme do domu o obytné ploše 180 m². Vidím to tak, že v pondělí začnu uklízet na jedné straně domu a v neděli budu mít hotovo. Hluboce přemýšlím, ale k tomuto bodu pozitivní věc nenacházím.

Vůbec nechápu, na co jsem si v Praze stěžovala. Prach, co se tam nashromáždil za týden, je tady za dva dny. Staré dřevěné podlahy nejdou vytírat klasickým způsobem, ale jedině postaru na kolenou s hadrem v ruce. Okna bych mohla mýt dvakrát do měsíce a to se ani nebudu rozepisovat o průběžných rekonstrukcích v domě a kolem něj a s tím souvisejícím úklidem, který vlastně s krátkými přestávkami trvá nonstop. Myslím, že jsem dokonale odhadla, že začnu v pondělí a s úklidem skončím v neděli. Ale zase každý den udělám kousek a nemusím se s tím dělat jednou týdně dva dny v kuse.

Nákupy a vaření

Do kamenného krámu momentálně jdu v nejvyšší nouzi, protože objednávám nákup do domu. Ráno si vzpomenu, že něco chci uvařit k večeři nebo mi prostě něco chybí, tak si to naťukám na telefonu a za dvě hodiny to mám. Nepřekvapivě jsme si vybrali lokalitu, kam žádné on-line potraviny nerozváží, čeká mě tedy naučit se myslet dopředu, plánovat, jezdit pravidelně nakupovat a pořídit alespoň základní zásobu běžně používaných věcí. Spoléhám na lednici, mrazák, sklep a v budoucnu snad i na vlastní zahradu.

Z dříve nenáviděného nakupování v kamenných obchodech se pro mě stal skvělý relax. Jinam chodím pro zeleninu, jinam pro maso, kytky či drogerii. Všude se známe, prohodíme pár slov a i když tam zrovna nic nepotřebuji, zastavím se je alespoň pozdravit. Naučila jsem se mít doma základních pár věcí, ze kterých vždy udělám ve chvíli nouze nějaké jídlo a mohu také vykouzlit klasická jídla mého muže „dnes mám chuť na xz“. Máme velký mrazák a velkou lednici, protože jsme zjistili, že bez toho to prostě pohodlně nejde. Objevili jsme také farmáře cca 2 km od nás, od kterého bereme vajíčka a příležitostně maso.

Občas mi chybí možnost si objednat jídlo, protože nemám čas vařit nebo se mi nechce, také si někdy zastesknu po restauracích, kam jsme chodili. Ale v celku mě tahle část na bydlení na vesnici baví. Vařím a peču pořád, mnohem radši než dřív a když už mám možnost jít do restaurace, opravdu si to užívám.

Doktoři

Mám nastudovaný dojezd záchranky, nejbližší nemocnici, pohotovost, lékaře a sepsaný seznam čím vším vybavím domácí lékárnu. Je to bod, kterého se asi bojím nejvíce, hlavně kvůli malému. Třeba v situaci kdy nebude auto u baráku nebo napadne sníh a nikam se nedostaneme než to odházíme. Na druhou stranu má syn atopický ekzém a dispozice k alergiím, takže věřím v to, že i když bude potřeba více uklízet a kvůli kamnům hlídat vlhkost vzduchu, pobyt „venku“ mu prospěje a ve výsledku na tom bude lépe.

Ano, lékaři tady jsou sice na dojezd autem, ale zatím si nemůžu stěžovat na nic. Náhlou nemoc jsem řešila s malým zatím jen jednou (ťuk ťuk), kdy jsem byla bez auta a to jsem zjistila, že sousedka je dětská zdravotní sestra v důchodu., která mě instruovala a jako prvorodiče uklidnila.

Co se týče malého — atopický ekzém se mu o dost zlepšil. Těžko teď říct, jestli je to tím, že je starší, že jsme se odstěhovali na venkov, že jsme objevili Smolenku (kdo řeší ekzémy nebo kožní problémy vůbec, zkuste to!) nebo že jsme veškerou chemii v domácnosti a na praní vyměnili za přírodnější varianty, ale je to pro nás i Chomátě skvělý posun.

Sociální vyžití

Veškeré akce a večerní hospody je potřeba lépe plánovat a většinou si je užít bez alkoholu. Naše rodiny jsou také na větší dojezd. Věřím ale tomu, že se nám podaří seznámit s některými sousedy a třeba se dočkám té své idealistické představy, že se budeme navštěvovat, nebo až Jirka přijede domů a my nikde, napíšu mu „jsem nahoře u Maru, dorazím za hodinu“. Pořád totiž věřím tomu, že na vesnici k sobě lidi mají blíž a ty vztahy alespoň základně fungují.

V tomhle bodě to vyšlo naprosto neskutečně. Sociální vyžití je tu sice minimální, ale v okolí se konají různé akce a vlastně se v celku vídáme s mnohem více lidmi než když jsme byli v Praze. V uplynulém roce, co jsme tu, jsme měli pouze tři víkendy, kdy jsme tu neměli žádnou návštěvu a moc si to užíváme. Lidi k nám jezdí odpočívat a my odpočíváme s nimi.

Našli jsme zde opravdu také pár sousedů, se kterými se stýkáme pravidelně a rádi, je tu spousta dětí a mohu jen potvrdit, že lidi na vesnici jsou si opravdu blíž. Vzájemně si pomáháme a lidi vás zdraví jen tak na ulici i v širším okolí. Na druhou stranu všichni o tom druhém vědí nebo si domýšlejí všechno a každá novinka se tu hned rozšíří. Rozhodně bych ale neměnila.

Finance

Hypotéka nižší, měsíční náklady nižší. Celkově měsíčně ušetříme cca 20 tisíc, což není málo. Oproti tomu navíc potřebujeme auto, topení na zimu a nesčetně plánovaných i nečekaných oprav.

Tady to sedí. Měsíčně na nákladech ušetříme, ale zase máme větší náklady kvůli opravám či rekonstrukce domu nebo zahrady. Také víme, že nás pravděpodobně nemine pořízení druhého auta jakmile Chomátě půjde do školky. Já ale také pak budu moci nabrat více práce, což rodinný rozpočet určitě potěší.

Práce

Denní dojezd do Prahy za prací je možný, ale vyčerpávající. Je tedy v plánu práce z domova a do Prahy jen párkrát v týdnu. Sama jsem zvědavá, jak to půjde.

Jirka nakonec do Prahy jezdí jednou, maximálně dvakrát v týdnu a někdy to vyjde, že nejede dokonce vůbec. Já už také začala pracovat a zatím vše funguje skvěle na dálku, takže snad to i takhle půjde dál.

Prtě Chomátě

Již jsem zmiňovala, že syn je pro nás jeden z největších důvodu, proč se stěhujeme. Oba si pamatujeme bydlení v baráku a chceme mu to předat. Chceme mu dopřát přírodu a dobrodružství. I za cenu toho, že to nebude vždy jednoduché a růžové ani pro nás, ani pro něj, a že to bude znamenat mnoho kompromisů. Dětství v přírodě je ale podle nás nedocenitelné. A i když to dnes nefunguje už tak jako pamatujeme my, pořád si představuji, jak budu věčně po večerech zašívat jeho roztrhané kalhoty a jak mi bude nadšeně vyprávět, kam s klukama od sousedů dneska vylezli a co objevili.

Stojím si za tím, že pro Chomátě bylo naše rozhodnutí odstěhovat se na venkov to nejlepší, co jsme mohli udělat. Ano, stále platí, že až bude větší, bude to možná jinak, ale teď jsou mu dva roky a zažívá věci, které by v Praze nemohl nebo se k nim jen těžce dostal. Neustále běhá po zahradě, denně vídá zvířata, sází s tátou stromy, ryje záhony nebo sbírá listí. Umí to s kladivem, kolečkem, hráběma i lopatou. V zimě jezdí na procházky na saních, v létě tráví odpoledne v lavorku s vodou na zahradě, na podzim chodí s tátou na houby. Každý den něco objevuje a má radost z těch největších maličkostí, což je pro nás jako rodiče ta nejlepší věc.

Sečteno a podtrženo

Jsme si vědomi negativ a komplikací, víme, že to bude náročné a ne vždy jednoduché, ale také jsme přesvědčeni o tom, že nás čekají krásné chvíle, nedocenitelné zážitky, naplno prožité relaxace, pestré výlety, nové zkušenosti a hlavně, že se nám tam všem třem bude spolu krásně žít. Protože spolu se budeme mít dobře všude.

Odstěhování do Mítova bylo jedno z mých nejlepších kroků v životě. Do Prahy se mi už nikdy nechce a doufám, že se odsud nebudeme muset jednou odstěhovat. Je tu sice spousta práce a starostí, ale mnohem víc krásy, klidu a šťastných momentů. A chtěla bych říct, že jsem moc ráda, že jsem tu právě s Jirkou. Chlap, o kterém jsem tady zjistila několik věcí, co jsem vůbec netušila. Jak je zručný a šikovný, důsledný, úplně automaticky dělá věci, které mě jen napadnou a udělá i ty pitomosti, které by jeho nenapadly a kroutí hlavou, ale já bych si je přála. V těžkých chvílích je mi oporou a pomáhá mi jak to jen jde, v těch krásných chvílích je se mnou a dělá je ještě mnohem lepší. Nejen proto jsem ráda, že se letos stal mým mužem, a to právě tady u nás, v Mítově.